Ženy mého života

Pošlu ti jednu fotografii, teda ona ještě nebyla pořízena, ale určitě existuje. Zdálo se mi o ní. Dočetl jsem kapitolu z Třetího přání, o tom, jak Max-Pol posílal Alici Krétskou kroniku, kde popisoval svůj pobyt na Krétě, ale nikdy nepsal o sobě, jen o ostrově a lidech, které potkal, a Alice mu místo odpovědí, posílala drobné věci, které prošly jejím životem s krátkým nebo vůbec žádným vysvětlením.

Dočetl jsem kapitolu a usnul, zdálo se mi o muži, který balí podobnou krabici a chce jí poslat ženě podobné Alici. Dával tam různé věci, které se mi už vykouřily z hlavy, až mě zaujala ta fotografie. Vypadala jako z rodinného alba, ale byly na ní jen samé ženy, šest žen, jeho žen?

Ta fotografie byla zvláštní, ty ženy byly zvláštní. Nestály, neseděly na židlích, ale klečely nebo seděly v trávě. Možná původně seděly do kruhu, ale když je fotograf požádal o snímek, všechny se natočily jeho směrem. Tři seděly v popředí, tři za nimi, ale tak, že byly vidět skoro celé a všechny se dívaly vzhůru do objektivu, fotograf zcela jistě stál. Co bylo zajímavého na těch ženách? Ačkoliv byly různého věku, vypadaly svěže a mladistvě. Na sobě měly elegantní šaty, jakoby to byla nějaká zahradní párty, některé měly dlouhé šaty rozprostřené v trávě, těm s krátkými byla vidět kolena nebo i celé nohy, fakt jim to všem slušelo, decentní dekolty, hladká pleť, bohatá fantazie tvarů, různé barvy, makeup, pěstěné ruce, moderní účesy. Snad jsem cítil i vůni parfémů, která se vsákla do negativu. A všechny se usmívaly. Ale nebyly to žádné plaché úsměvy, nesmělé pohledy, neměly nejisté držení těla. Každá byla osobností, každá věděla, proč tu sedí a proč je focena. Tyhle ženy se usmívaly, protože Věděly, možná měly společné tajemství.

V tom snu držel tuhle fotografii nějaký muž a já se mu díval přes rameno a věděl jsem, že je to příběh z jeho knížky, která ještě nebyla napsaná a tak jsem jí začal psát, vzbudil jsem se a psal jsem ten román, ačkoliv jsem stále spal. Držel jsem v rukách tu fotku a psal ten příběh, který byl určen některé ženě z fotografie a která ho bude číst. Najednou jsem věděl o té fotografii mnohem víc a věděl jsem i o těch ženách. A psal jsem stále usilovněji, abych zachytil tu atmosféru co nejvěrněji, abych neopomněl nic podstatného, abych nic nezapomněl, ale ten příběh mi proklouzával stále mezi prsty, přemáhal mě spánek a já ve snu usínal. Příběh to byl nádherný a vracel se mi ve snu stále znova a znova a já psal kapitolu za kapitolou a usínal a spal.

Kdo jsou ty ženy? Určitě mají něco společného s fotografem, ale kdo je ten fotograf? Na snímku není vidět ani jeho stín, vše, co o něm můžeme zjistit, je v ženách, které vyfotil. Jsou to snad jeho manželky? nebo milenky? nebo jiné příbuzné? možná sekretářky, žákyně, obchodní partnerky nebo kolegyně? nebo jen náhodné známe? Ne, tyhle ženy něco spojuje a není to jen osobnost fotografa, jsou si dost podobné, ale snad to ani není v rysech obličejů, jako spíš náladou nebo vnitřním rozpoložením, které právě prožívaly. Ano, ty ženy jsou zamilované, je jim to vidět na očích, to je ten záhadný úsměv, to tajemství. Takhle by se nikdy netvářily, kdyby je fotil někdo neznámý, ty ženy byly zamilované do fotografa, o tom nebylo pochyb.

Tři z těch žen mi najednou byly povědomé, jako bych je kdysi dávno znal, další tři krásky byly najednou jako v mlze a já už je nedokážu popsat. Nejvíc mě zaujala žena, co seděla uprostřed fotografie, bylo jí kolem čtyřiceti a měla dlouhé hnědé vlasy s melírem, které jí sahaly až do půli zad, štíhlé tělo měla trochu šikmo natočené, ruce položené na kolenou, ale tvář se špičatou bradou měla přímo nastavenou do objektivu. Její oči byly široce otevřené a lemované dlouhými řasami. Její dlouhé šaty hrály všemi barvami duhy a i když seděla, jakoby tančila. Že by fotografova manželka?

Dívce po její pravé ruce mohlo být něco přes dvacet, nepochybně dcera ženy uprostřed, byly si tak podobné, ale přitom každá jiná. Seděla víc bokem, ruce složené v klíně a bílé šaty jí sahaly jen nad kolena. Její úsměv byl měkký a sladký, jaký byl její vztah k fotografovi? jaká byla jejich láska? Třetí známou tváří pro mě byla zralá žena, která seděla za dívkou, byla otočená ven z kruhu svých kolegyň i ven z fotografie a fotografa sledovala jen očima. Seděla v trávě a rukama se opírala o zem, její šaty byly černé i stříbrné, plné světla a přesto jakoby neviditelné a neuchopitelné. Její oči viděly hloub než by kdo tušil, věděla snad o fotografovi víc, než kdokoliv jiný a tím víc ho milovala? Ten sen byl jako život a život byl snem.

"Kdo jsou ty ženy?" konečně jsem se zeptal muže. "To jsou ženy mého života." odpověděl mi a něžně položil fotografii do krabice. "Takto se nikdy nesešly a přesto si byly tak blízké. Každou z nich miluji a každá miluje mě. Na téhle fotografii jsou ve věku, kdy pro mě nejvíc znamenaly, nikdy by se takto sejít nemohly. Přesto k tomuto setkání došlo." Měl v očích slzy, ale nebyly to slzy žalu, byly to slzy štěstí, takhle pláče člověk, kterému se splnilo největší přání jeho života. "Vždycky jsem si přál, aby se všechny potkaly, protože jsou tak úžasné, každá mě milovala jinak a jinak jsem miloval já každou z nich, ale celá má láska jsou všechny tyhle ženy dohromady. Jediné na čem záleží z toho, co jsem v životě udělal, je to, že jsem je miloval. Proto nejsem na té fotografii s nimi, ale jsem tím, na koho se dívají." "Nežárlily na sebe?" "Jak by mohly? Opravdová láska je vždy v harmonii s jinou opravdovou láskou, a má láska ke každé byla vždy opravdová a ony mi oplácely opravdovou láskou, tady na žárlivost není místo." "A kdy se tedy setkaly, to místo mi připadá nějaké povědomé, vlastně i ty ženy." "Neboj, jednou to místo poznáš, ta slavnost byla na tvojí počest."

Sen se proměnil ve slunečné listopadové ráno a já se probudil, konečně doopravdy. Takhle zvláštní a živý sen jsem už neměl hodně dlouho a pamatoval jsem si tu fotografii, šest žen mého života... Jedné z nich tu fotografii pošlu.
 

Cesty duší 2009