Život Julie
Julie to měla v životě těžký, setkávala se s tím už od mateřský školky. Vždycky, když se představila, hned každý začal: "A kde máš Romea?" Než asi v osmi letech pochopila, že žádný Romeo neexistuje, že je to jen přelud z rodu Ježíšků a Mikulášů, myslela si, že na ní někde nějaký doopravdy čeká. Snila o něm před spaním, představovala si, jak pro ní přijíždí na bílém koni, přesně jako v tom filmu.
Veškeré sny se rozplynuly ve chvíli, kdy k nim do třetí třídy nastoupil tlustý chlapeček, který se jmenoval Romeo Červený. Měl takové buclaté tvářičky a buclaté ručičky a Julie ho šíleně nenáviděla. To proto, že nějaký starý dědek spojil jejich jména dohromady a všichni to znají. Tehdy byla Julie šíleně nešťastná, nenáviděla to jméno, chtěla se dát přejmenovat například na Hedviku, ble, nebo Apolónii, brr, nebo třeba Františku, fuj. Zkrátka se chtěla jmenovat úplně jinak.
A do toho stále to vysvětlování jak se to hrozné jméno píše, jestli s čárkou nebo kroužkem. Obzvlášť učitelky na základní škole vynikaly v tupohlavosti. "Píšu se s krátkým u," odpověděla vždy trucovitě. "No to se mi nějak nezdá. Karel Václav Sládek ve svém překladu Shakespeara jasně píše Júlie s čárkovaným ú." "Pan Sládek ať mi vleze na záda." "Julie dej mi žákovskou knížku, dostaneš poznámku... za odmlouvání!!!"
A tak se to s ní táhlo pořád až na gympl. "Vaši rodiče byli romantici, že? Ale v klasické literatuře se moc nevyznali," začala první hodinu profesorka češtiny. Když v zimě probírali anglické dramatiky, poprvé v životě musela jít na to nenáviděné drama do divadla. Byla z toho zoufalá už týden předem. Ačkoliv představení pro školy bylo už dopoledne, měli všichni přijít ve večerních šatech, pánové pak ve smokingu nebo aspoň v neodrbaném svetru. Když se strojila do těch příšerných stříbrných plesových šatů s hedvábným přehozem, připadala si absolutně nemožná. Když klopýtala v lodičkách, které jí byly o číslo větší, ke škole, zapřísahala se, že je to naposled.
Ale stejnou ránu měli tenkrát všichni, kluci tam postávali v nepadnoucích oblecích po svých starších bratrech, holky se pak nakrucovali v přešitých šatech, které jejich matky nosily před deseti lety, byla to švanda. Ale v divadle pak působili tak elegantně a přirozeně, Julie se zamilovala do divadla. A pak, když viděla dotyčnou hru, zamilovala se i do ní. Když si Julie propichovala srdce dýkou, brečela jako všechny holky kolem. Když jí galantní spolužák po představení políbil ruku a vyznal lásku slovy Romea, byla poprvé na své jméno pyšná.
Tohle okouzlení ovšem netrvalo dlouho, už druhý den poznala, že divadlo je jen hra a v životě to chodí jinak. To když dotyčný vyznal lásku stejným monologem Juliině kamarádce, načež jí sbalil. O panenství přišla v šestnácti, na diskotéce, když si pro jistotu nechala říkat Sandra. Byla to láska na jednu noc, žádná velká romantika.
Když jí vzali na filozofii, byla už smířená se svým osudem. Pochopila, že o chlapa bude muset bojovat mnohem tvrději a rafinovaněji, než nějaká Lucie, Marie nebo Renata. Ona to pochopila, ale její okolí nikoli. Všichni chlapy, kteří se jí líbili, automaticky předpokládali, že nějaký Romeo existuje, že s ním Julie prožívá Velkou Romantickou Lásku a dalo jí strašně práce přesvědčit jednoho, že se mýlí. Po jarní zamilovanosti přišlo vášnivé léto, ale když v prosinci, kdy slavila svátek, dostala jen kytku v květináči, byl konec. Ne snad kvůli té kytce, tak malicherná zase nebyla. Do promoce měla několik takových známostí, většinou končily v prosinci.
Ale když jí Richard dal k svátku kytici rudých růží, které tak milovala, hned v lednu byla svatba. Když pak ležela na porodním sále, Richarda křísily sestřičky a Julie tiskla tu krásnou holčičku na svá prsa a sestra se jí zeptala, jak se bude jmenovat, neváhala ani vteřinu: "Julie přece." "S kroužkovaným nebo čárkovaným ú?" "S krátkým," zasmála se pro sebe, věděla, že její dceru čeká zajímavý život. Rodiče jsou krajně nezodpovědní, když takové jméno své dceři dají, je to jako nabít pušku. Rodiče jsou buď krajně nezodpovědní nebo krajně romantičtí... Julie byla krajně nezodpovědný romantik, po rodičích.
HT komunita 2009