Zlý výrostek Hugo

29.11.2007 00:00

 

Žil byl kdysi dávno Hugo. Všichni o něm říkali, že je to zlý výrostek. Už paní učitelka v mateřské školce si stěžovala jeho mamince, jak je zlobivý, neposlouchá jí a největší radost má, když se ostatní děti bojí. A paní učitelka přeci chtěla, aby všechny děti měly radost, všechny si pěkně hráli a pěkně poslouchaly. A zlobivý Hugo to všechno kazil. Když paní učitelka chtěla, aby šly děti ze zahrady do třídy, Hugo postával a koukat do nebe. Když chtěla, aby si sundaly botičky, Hugo si je svazoval k sobě, když je chtěla naučit nějakou pěknou hru, jako třeba Zajíčku sedíš v jamce sám, Hugo jí neposlouchal a hrál si s autíčkem. A pořád zlobil, tahal děvčátka za copánky, jednou přinesl do školky nožík, a každou chvíli vytáhl od někud pavouka, žábu nebo mrtvého krtka. To se všechny děti moc bály a plakaly a jen Hugo se smál. A taky se pořád pral s Markem, pošťuchovali se v šatně, rvali se o hračky, vyrušovali při hrách, lili na sebe polívku. Seznam Hugových hříchů byl nekonečný. Paní učitelka se obávala, že jestli to takhle půjde dál, skončí jednou Hugo v polepšovně.

Hugo rostl a rostl, opustil mateřskou školku, už se nepral s Markem, ale s jinými kluky, za vlasy tahal jiná děvčata, kazil jiné hry. A proto mu všichni říkali Zlý Výrostek Hugo a nikdo ho neměl rád. Hugo se pořád mračil a takhle zamračený vyrostl úplně. Jedinou radost měl, když mohl strašit jiné lidi, ubližovat jim a dělat všechno, co oni nechtěli, co se jim nelíbilo nebo čeho se báli.

 Jednoho dne seděl na mezi u cesty, chytal motýly a mouchy a trhal jim křidélka nebo nožičky. A tu šel po cestě mladík. Mile se usmíval, ačkoliv tam nikdo nebyl a nikdo ho nemohl vidět. Hugo se zamračil, ten mladík byl přesně ten typ, ze kterých dostával největší zlost, takoví co vždycky křičí: „Ne netrhej motýlkovi křídla.“ A když to v malém těličku pěkně křuplo, takoví mladíci vždycky křičeli: „Jsi zlý, jsi zlý, jsi zlý.“ Hugo měl ve dlaních krásného motýla a když byl mladík blízko, utrhl mu křídla. Mladík se zastavil a sedl si k Hugovi, mlčel. Hugo byl zlostí bez sebe, mladík vypadal jako anděl a Hugo anděle nesnášel, zuřil, když o nich někdo vyprávěl, nevěřil, že vůbec existují a už vůbec že jsou takoví, jak se říká a doufal, že nikdy žádného nepotká, protože by ho musel zmlátit. Hlavně nesnášel, když se vyprávělo o dobrých radách, které andělé dávají, o tom, že chtějí dát lidem radost a štěstí a když je lidé poslechnou, budou to mít.
 
„Cítím bolest,“ řekl tiše mladík a podíval se Hugovi do očí. Hugo viděl hluboké modré oči, nesnesl ten pohled a uhnul, měl strašný vztek. „A to není nic proti bolesti, kterou ucítíš, až tě zmlátím.“ „Cítím bolest, ale chci cítit radost,“ pokračoval mladík. „Tak to jsi na špatné adrese, protože já jsem zlý výrostek Hugo.“ „A já jsem Christian.“ „Běž pryč Christiane, chci být sám,“ Hugo držel v ruce dalšího motýla a chystal se mu zase utrhnout křídla, čekal až začne Christian křičet, aby to nedělal a pak by zmordoval nejen motýla, ale i toho otravného mladíka. „Opravdu chceš toho motýla zabít?“ Hugo se zarazil, ta otázka byla zvláštní. „Cítím smutek,“ pokračoval Christian. „Ano, zabiju ho a ty mi v tom nezabráníš,“ Hugo škubl a motýl padl mrtvý k jeho nohám. „Co jsi cítil, když jsi toho motýla zabíjel?“ „Chtěl jsem tě postrašit, chtěl jsem ti ukázat, jak jsem zlý, abys co nejdříve zmizel. Nechci tě vidět. A kdybys začal křičet: prosím, prosím, nezabíjej toho motýla, zmlátil bych tě.“ „To je pěkný příběh, ale mě zajímá, co jsi cítil.“ „Na mém příběhu není nic pěkného, nechci žádné pěkné příběhy. Pěkné příběhy jsou pro hodné lidi, ale já jsem zlý. Chci, aby se mě lidi báli.“ „Cítím strach.“ „To je dobře, protože já jsem opravdu zlý.“ „Řekni mi Hugo, co cítíš právě teď.“
 
Hugo pěnil, co se má nějaký otrapa zajímat o jeho pocity? Nikdy se nikdo nezajímal o to, co Hugo cítil, tak proč by se zrovna teď měl svěřovat tomuhle pobudovi? „Cítím vztek, protože mě otravuješ,“ zařval Hugo. Mladík se jen usmál a pokýval hlavou, Hugo myslel, že se lekne a uteče, vždycky všichni utekli, když zuřil. Zuřil proto, aby všichni utekli. „Ty se mě nebojíš?“ „Ne.“ „Všichni se bojí, když zuřím,“ řekl mnohem klidněji, Hugo chtěl být zuřivý, ale najednou to nešlo. Chtěl toho mladíka vystrašit, předvedl mu veškerou zuřivost, a nic. Chtěl bojovat, ale neměl s kým. Chtěl se hádat, že má právo trhat motýlkům křídla, ale ten mladík mu to právo nebral. Chtěl se bránit přívalu jeho slov, ale on ho nesoudil. „Cítím klid,“ řekl Christian. „Nikdy jsem nepotkal nikoho tak statečného jako jsi ty.“
 
„Řekni mi, co cítíš.“ „Jsem zmatený. Proč jsi nechtěl zachránit toho motýla?“ „Protože jsem tu proto, abych naslouchal tobě.“ „Nikdo mě nikdy neposlouchal, nikdy nikoho nezajímalo, co cítím.“ „Já vím,“ usmál se Christian. „Proč to zajímá tebe, ksakru?“ „Chci zjistit, jestli je v tobě taky něco jiného než vztek a zlost.“ „Ne, nic jiného tam není.“ „Řekni mi, co chceš, Hugo.“ „Chci abys vypadl, a přestal se šťourat v mém životě.“ „Řekni mi, co chceš pro sebe, co chceš udělat ty sám.“ „Nebudu ti nic vykládat, protože jsou to všechno jen kraviny a nikdo, ani takový svatoušek, jako jsi ty, mi je nesplní.“ „Řekni mi, co chceš,“ opakoval svou otázku Christian. „Já nic nechci, ne, ne, ne. Nikdy jsem nedostal to, co jsem chtěl. Takže to nedostanu ani od tebe.“ „Řekni mi, co chceš.“ „Takoví jako ty, jsou nejhorší, pořád něco slibujou, ale nikdy to nesplněj. A kór kdybych chtěl něco já. Určitě si o mě myslíš, že jsem ten nejhorší člověk na světě. A takoví si nemůžou nic přát.“ „Řekni mi co chceš.“ „A dal bys mě to? Máš to vůbec? Nevěřím ti ani slovo.“
 
Christian pokýval hlavou, ale svou otázku zopakoval zase. „Řekni mi, co chceš.“ „Chtěl bych mít kamaráda, který by se mě nebál. Ale toho já nikdy nemůžu najít, nikdo takový neexistuje.“ „A co cítíš?“ „Lituju, že jsem ti vůbec něco říkal,“ Hugo měl v očích slzy. „Cítím úlevu a naději.“ „No jo, tobě se to vykládá, tebe mají určitě všichni rádi, hodný chlapec. Ale nikdo nemůže mít rád mě.“ „A co cítíš teď?“ „Bolí mě to, když se mě takhle vyptáváš, rejpáš se ve mně, určitě tě těší, když trpím.“ Christian se pousmál. „Cítím tu bolest. A co chceš?“ „Nechci aby mě to takhle bolelo, nechci se v tom rejpat, chci abys mě nechal na pokoji.“ „Řekni mi, Hugo, co chceš.“ „Chci klid, chci bejt někde hodně daleko, úplně sám, aby mě nebolelo, že všichni jsou šťastný a já tak nešťastný.“ „Cítím tu samotu.“ „Určitě máš spoustu kamarádů, vrať se k nim a zapomeň na mě. Chci být sám.“ „A co cítíš.“ „Proč tě to pořád zajímá, furt dokola a dokola. Proč by tě měl zajímat nějakej Hugo.“ „Jsem tu proto, abych ti naslouchal.“ „Nikdo mě nikdy nanaslouchal, ani máma, když jsem jí něco řekl, hned řekla, že zlobím a že bych si měl jít uklidit v pokoji nebo se dobře učit, abych něco mohl chtít. Že když někdo zlobí, akorát dostane na prdel, protože si nic jiného nezaslouží.“ „A co jsi chtěl?“ „Chtěl jsem, aby mě objala, ale copak mohla, když jsem byl tak zlý?“ „A co chceš teď?“ „Maminku. Proč mě nikdy neobjala?“ „Co chceš?“ „Chci aby tady byla se mnou a objala mě. Ale to ona nikdy neudělala. Nikdy nepřišla. A pak už jsem to raději nechtěl.“ Christian si přisedl blíž k Hugovi a objal ho.
 
Nikdy nikdo neviděl Huga brečet, říkali, že je bezcitný, že je mu všechno jedno, ale nikdy se ho nikdo nezeptal, co cítí a co chce. Nikdy to nikoho nezajímalo, protože Hugo byl tak nesnesitelný. Všichni cítili potřebu mu říkat, co si o něm myslí, aby si uvědomil, jak jim všem ubližuje. Připomínali mu, jaké zlé věci udělal, protože to všechno byla jeho vina a dávali mu dobré rady, jak se stát lepším člověkem.
 
Brečeli oba, Hugo i Christian. „Cítím takovou radost,“ otřel si slzy Christian. „Co bys chtěl Hugo?“ „Nic. Jen ležet a dívat se na nebe.“ Tak si lehli do trávy, drželi se za ruce a dívali se na nebe. „Už hodně dlouho jsem se na nebe nedíval. Když jsem byl malý, bavilo mě pozorovat mraky, jak se mění. Ale vždycky jsem tím zdržoval, nikoho to nezajímalo a já jim chtěl o tom tak vyprávět, že tenhle mrak se podobá hoře a pak se promění v auto. A tenhle zase vypadá jako kytka a změní se na televizi.“ „Na televizi?“ podivil se Christian. „Ano, v mracích jsou úplně všechny tvary,“ nadšeně vyprávěl Hugo, „podívej třeba támhleten, co vypadá jako ryba, a teď jí rostou křídla a za chvíli je z ní pták.“ „Cítím úžas.“ „Já taky vždycky žasnu a těším se, na co se mrak promění. Víš co, Christiane, vždycky mě zajímalo, jak daleko bych došel, když bych měl svázaný boty.“ „To mě zajímá taky.“ „Vyzkoušíme to.“ Hugo se posadil a svázal si boty tkaničkama k sobě, Christian neváhal a udělal to samý. „Nikdy mě to nenechali vyzkoušet.“ Vyskočili na cestu, a cupitali, každou chvíli se svalili a chechtali se jako blázni. „A víš Christiane, že umím chytit žábu ve skoku?“ „Tak ukaž.“ Došli k potoku. „Pšt, tady je jich spousta.“ Plížili se k vodě, najednou se Hugo vymrštil a v dlaních měl zelenou rosničku. „Má takovou jemnou kůži a lepivé nožičky, ale vždycky, když jsem to chtěl někomu ukázat, všichni začali křičet, mysleli si, že chci žábu zabít nebo jí někomu hodit za košili. Ty ses nebál, že jí ublížím?“ „Ne, cítím se s tebou v bezpečí.“ „To mi nikdy nikdo neřekl. Myslíš, že se v bezpečí cítí i ta žabka?“ Rosnička mu mohutně dýchala na dlani. „Určitě.“ Hugo jí jemně položil do trávy.
 
Seděli na břehu a máchali si nohy v potoce. „Co cítíš Hugo.“ „Já nevím, je mi tak dobře. Nepamatuju se, že bych se někdy nasmál tolik co dneska.“ „A co chceš.“ „Chtěl bych za kamaráda někoho jako jsi ty.“ „A co bys s takovým kamarádem dělal?“ „Koukali bysme na nebe, pozorovali ptáky a ryby v potoce, užili bysme si spoustu legrace.“ „A chceš ho najít?“ „Ano, strašně moc.“ „Cítím touhu, napjaté očekávání, jako když zítra půjdeme na výlet.“ „Já to cítím taky. Co to znamená Christiane?“ „To znamená, že nejsi sám, že tu je někdo, kdo cítí to, co ty.“ Hugo se podíval na Christiana a jejich oči se opět setkaly, tentokrát Hugo neuhnul. „Chtěl bych být jako ty. Už nechci být zlý, už mě to nebaví. Chci se radovat, smát, tancovat a zpívat. Nikdy jsem netancoval a nezpíval.“ „A zkusil jsi to někdy?“ „Snad ve školce, ale tam jsem si raději hrál s hračkami, nechtěl jsem zpívat ty jejich přiblblý popěvky,“ Hugo se smál na celé kolo a Christian s ním. To už stál Christian na nohou, zpíval a tancoval. Hugo se k němu přidal a řádili, dokud únavou nepadli zpátky do trávy.
 
„Víš, nikdy jsem nepoznal kluka, jako jsi ty, všichni se jen chtěli se mnou prát. Provokovali mě a já se bránil, a pak to ještě vždycky svedli na mě, že jsem si začal.“ „Co cítíš?“ „Úlevu, snad se to už nikdy nevrátí, už to nechci.“ „A co chceš?“ „Chci poznat něco, co jsem nikdy nepoznal, najít něco, co jsem nepostrádal.“ „A co to je?“ „Někdy jsem to viděl, když se na sebe koukali, ale když si všimli, že jsem tam já, vždycky to zmizelo.“ „Koho jsi viděl?“ „No, tak, kluky a holky. Dívali se na sebe tak zvláštně. To mě bolelo nejvíc, protože na mě se nikdy nikdo takhle nedíval.“ „Chceš to najít?“ „Ano, co je to Christiane?“ „Láska.“ „Nesnáším to slovo, nikdo nemůže mít rád zlého Huga.“ „Ale já tě miluju.“ „Neříkej mi to, to bolí.“ „Jsem s tebou.“ „Ne, nikdo není se mnou. Jsem sám.“ „Co cítíš?“ „Strach. Bojím se, že mě nikdo nebude mít rád.“ „Cítím ten strach.“ „Christiane, já se tak bojím,“ mladík nechal Huga, aby ho objal a sevřel ho ve své náručí. Christian zpíval ukolébavku a nechal Huga vybrečet. „S tebou mi je tak dobře, škoda, že nejsi můj brácha. Takhle dobře mi nikdy doma nebylo.“ „Cítím se tak silný, když jsem s tebou.“ „Doma to je pořád, tohle musíš, tohle nesmíš, hni sebou, nepřekážej, dělej.“ „Co bys chtěl?“ „Chtěl bych být s maminkou, v bezpečí, prostě jen být doma, nic víc.“ „A co cítíš?“ „Jako by jediný můj domov byl tady.“ Seděli spolu dlouho do noci a jen mlčeli.

Cesty duší 2007

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode

TOPlist